Rozhodl jsem se, že si napíšu diagnózu. Padá na mne deprese. Sedím u počítače a přemýšlím o čem psát. Vím o čem, vlastně bych chtěl psát o mnoha věcech. Padá na mne depresivní pocit, že to vše nemůžu zvládnout. Takže občas vstanu, procházím se mezi kuchyní a pokojem a váhám. Moje motivace je oslabená. Nemám pocit potěšení. Jsou okamžiky, kdy jsem velmi produktivní a jindy naopak takříkajíc koukám do blba. Kdybych předchozí věty řekl u lékaře, tak mi napíše antidepresiva. Psychiatr by mi hned „přišil” diagnózu bipolární porucha.
To je totiž podle psychiatrů stav, kdy se střídá pasivita a nadměrná aktivita. A to přesně mám. Jsem psychoterapeut a mám depresi z pasivity myšlení lékařů. Na fakultě se „nadřeli” definice a těmi operují v reálném světě. Pak ke mně přijde člověk a říká mi, že má depresi a že na ně bere antidepresiva. Věřte mi, že mám občas chuť na fyzické násilí na daném panu doktorovi. V průběhu hovoru se mi lidé svěří o jejich životě a objeví se například finanční problémy, starosti z práce, problémy se zvládáním přemíry činností. Příchozí se necítil dobře, někdo z jeho okolí se zmínil, že od doktora dostal léky, a tak to také zkusí. Zázračné pilulky jsou mocným zaklínadlem. Když člověk dobře nespí, vezme si pilulku. (Přirozeně, vždyť TV reklama nás každodenně zásobuje „řešeními”).
Problémy se spánkem jsou dle učebnic pro lékaře také projevem deprese, a proto budeme se spánkem válčit pomocí prášků. Asi bych měl také nějaké brát, protože někdy taky hned neusnu. V mysli se mi totiž promítají útržky komunikace s klienty a přemýšlím, jak napravit tolik pitomostí, které byly lidem vsugerovány. Logicky mi vznikají asociace reagující na TV seriál, který sleduje moje žena. Je o lékařích, kteří podnikají složité operace. To by bylo OK, je to cosi jako dokument s reálnými lékaři a zdravotnickým personálem. Ti lidé opravdu přemýšlí a snaží se pomoci. Jenomže když pak slyším, jak komunikují s pacienty, tak mi hlava nebere, jak si mohou vytvářet tolik komplikací a překážek tím, že nepřemýšlejí o tom, co vyvolají jejich slova v myslích pacientů. Sice jsou laskaví, ale vůbec nerozumí moci slov. Navíc předtím běžel pořad DoktorKa a mě vstávaly vlasy hrůzou, když jsem slyšel, co „modelovým” pacientům říkají odborníci. Doslova je naváží do problematických vzorců myšlení. „Nebojte se“, je jen jeden z výroků, který naopak směřuje pozornost na problém. I když se některým uleví, protože jim radu řekl lékař, tak to bude mít velmi malou účinnost z dlouhodobého hlediska. Ale právě o dlouhodobý efekt – nejlépe celoživotní – mi jde. Mám z toho depresi a můžu si za to sám. Chci pomáhat co nejlépe. A to znamená za jedna. Stoprocentně. A tak se mi v hlavě před spaním točí myšlenky. Taky se někdy probudím dříve. Další příznak deprese :). Vždyť o tom píší v učebnici psychiatrie. Jenomže jsem se tam nějak nedočetl o souvislostech a pohledech, které má moderní světová psychoterapie. Leckdy desítky let staré myšlenky jsou v učebnicích konzervovány tak dokonale, že student medicíny nemá ani páru o tom, že to, co se bude muset o psychiatrii a psychologii nabušit, už dávno svět překonal. Problémy se spánkem, změny nálad a vše zmíněné totiž závisí na myšlenkovém softwaru a jednoduchých rituálech, které lze upgradovat. Takže, i když občas usínám komplikovaněji, mohu si pomoci mnoha jinými způsoby, než používají jiní lidé včetně psychiatrů. Urputné myšlenky mohu nechat zmizet a propadnout se do spánku.
Mohu vládnout svým stavům bez léků. Považuji za přirozené, že nedomyšlenost ze světa nevyženu a že se zítra zase setkám s někým, kdo věří, že má depresi, protože mu to řekl lékař. Každou chvíli je u mne někdo, kdo bere antidepresiva. A já v duchu rostu z toho, že pan doktor, který je předepsal, se nedokázal doptat na specifické situace a výjimky z deprese. Klient mi totiž po položení pár meta-otázek sděluje něco, jako že deprese souvisí s prací, penězi, vztahem… A ono se to nelepší. No, jasně. Jak by se taky vztah, práce či peníze mohly změnit po polykání pilulek? Mám z inteligence otitulovaných lidí depresi. Vím to, protože právě teď jsem v manické fázi :). Moje prsty tančí po klávesnici, jak jsem vytočený MUDr. inteligencí. Například, když si vzpomenu na lékařku, která napsala antidepresiva člověku, který za ní přišel s problémy s pamětí.
Nebo mi klient říká, že má záchvaty nakupování, a proto mu psychiatr napsal silné dávky antidepresiv. Zapomněl se zeptat na život dotyčného a nepochopil, že si nákupy kompenzuje šeď všedního života. Milé dámy, mám návrh, co místo potěšení ze zkrášlování navštívit psychiatra? Vážení muži, přestaňte se tupě koukat na fotbal v TV či hrát hry na počítači. Navštivte psychiatra a berte na to léky. Zapomeňte na to, že jste unavení z práce a nemáte na nic jiného chuť. Nemáte-li totiž požitek z věcí a aktivit jako dříve, máte příznaky deprese. Je třeba se léčit, vždyť i ty VIP osobnosti, fotbalisté, sportovci, lékaři potřebují antidepresiva, že? Stop.
Kdybyste mě znali, tak byste věděli, že se občas zastavím a nevím, jak pokračovat v psaní. Hledám totiž, jak pokračovat co nejsmysluplněji. A z toho bych taky mohl mít depresi, protože vím, že se nemohu všem trefit takříkajíc do noty. Naštěstí mne z depresivní úvahy vyvede myšlenka z knihy Babička: „Není na světě člověk ten, který by se zavděčil lidem všem.” Hledám, jak lidem vysvětlit, že si mají začít všímat přirozenosti v životě včetně různých rytmů a cyklů. Jedním z těch zásadních je střídání aktivity a… nikoli pasivity, ale odpočinku. Například, když nechodíte poměrně pravidelně spát, tak narušíte procesy regenerace fyzické a duševní – tím pádem nenačerpáte energii a to se při opakování projeví na vašich náladách. Stačí pár dalších maličkostí – jako negativní informace z médií, byť třeba jen o dopravní situaci, – a mnoho lidí se začne cítit depresivně. Co s tím dělat? Prášky opravdu z dlouhodobého hlediska nepomohou ke zlepšení kvality života. Pohoda v životě totiž souvisí s tím, že člověk hledá smysluplné věci k realizaci a naplnění. Prášky jen vytváří iluzi zlepšení, kdy nechají zmizet propady nálad, ale kupodivu často razantně uříznou i prožitky radosti a naplnění.
Je neuvěřitelné, že se psychiatři snaží měnit stav mysli farmaceuticky, aniž se pomocí moderních technologií podívají na činnost mozku. Je to, jako byste přišli k zubaři a on by se vám začal vrtat v ústech, aniž vám udělal vyšetření rentgenem. Je to, jako byste si nechali trvale předepisovat léky na bolest hlavy a ignorovali, že nosíte staré brýle a ještě máte nesprávně nastavenou výšku monitoru vůči očím a tělu. Nebo jako byste si nechali trvale předepisovat léky na bolest a s lékařem neřešili odstranění příčiny.
Když se objeví oslabující myšlenka jedoucí na dálnici D-eprese, tak si hned připomenu, co se povedlo. Depresi totiž snadno mají ti, kteří se dívají na svět bipolárním pohledem dobré-špatné, černé-bílé. Depresi v civilizaci podpořily školní formy hodnocení. Výborné je jen to, co je absolutně dokonalé. Stres z hodnocení se přenesl i do pracovního života. Musím umět vše, se proměnilo na musím udělat vše. Zcela vymizelo uvažování o prioritách. Vlastně pořádně nebylo, protože myšlení o tom, co je důležité a co méně, se také globálně neučilo. Lidé se pak snaží stíhat příliš, což nelze. Pak mají depresi z toho, že nezvládají.
Takže co vzkážu řadě psychiatrů? Bavte se s lidmi o jejich životě a používejte hlavu. Naučte se alespoň čtvrté generaci plánování času, a pak to naučte pacienty. Naučte se z NLP metamodel komunikace, přidejte škálovací otázky a budete moci měnit myšlení. Naučte se konečně efektivnější formy relaxace, než je zastaralý autogenní trénink a učte pacienty spolehlivým autohypnotickým postupům. Pochopte, že lidé mají problémy, protože se uvádí do laického hypnotického stavu, kde si ale „spouštějí viry”, promítají oslabující scénáře namísto posilujících plánů a vizí. To opravdu antidepresivy nelze vyřešit. Pochopte, že stačí vyměnit obsah myšlenek a ty pozitivní v autohypnóze proniknou hluboko do psychiky jako antivirus. Podpořte vznik nových možností, aktivaci koníčků, které lidé odsunuli kvůli práci či rodině. Osvoboďte je od sebeobviňování. Sami se rozvíjejte a studujte jiné než farmaceutické cesty. Uvědomte si, že mapa není realita a stejně tak slova nejsou realita. Je více úhlů pohledu a správná disociace od problému pomůže vytvořit nadhled. Z nové perspektivy, z nadhledu nad možnými cestami je teprve možné se asociovat s tím, co člověka nabije energií ke změně. Naučte se proto používat De Shazerovu Zázračnou otázku. Předchozí vám pomůže být mnohem efektivnějšími lékaři i u těžkých případů. Učte se jinde než v naší malé zemi, kde není snadné získat reprezentativní množství zkušeností. Uvědomte si, že žijeme v 21. století a myslete podle toho. Pak budete moci pomáhat. Řekněte si to nahlas, kým to chcete být. Všimněte si, jak se přitom cítíte. Hledejte způsob, jak se pojmenovat, abyste na to mohli být hrdí. Nemusíte to říkat nikomu jinému, důležité je to, co necháte rozeznít sami v sobě.
Každý má možnosti mnoha voleb, mnoha cest. Hledejte vždy alespoň tři varianty. Více než dvě, které jsou omezujícím dilematem. Už jen předchozí pomáhá osvobodit se od sugescí bezvýchodnosti. Uvědomte si, že žijeme v třídimenzionálním světě a tři cesty přinesou více než jedna či dvě.
A co vzkážu těm, kteří navštěvují psychiatry? Naštěstí existují i velmi dobří. Poznáte je právě z toho, že si s vámi povídají padesát a více minut a během nich aktivují přirozené zdroje, které máte. Rozhodně nepreferují léky a rozhodně je neordinují na nákupní záchvaty. Pomáhají vám vnímat realitu z pestrých úhlů pohledu. Jsou jiní než ti „normální”, kteří položí jen pár hloupých otázek typu: „Je to lepší? Ne, tak co kdybychom zkusili vyšší dávky či jiný preparát?“ (Doktorka, psycholog či kouč používající uzavřené otázky a slovo „zkuste“ jsou ve 21. století amatéry. Mohou být laskavými lidmi, ale bez znalosti, jak působí slova v mozku, těžko mohou být efektivní). Neschopnost používat meta-otázky a zjistit velmi specifické informace je v medicíně dost rozšířeným hříchem. Pak střílí naslepo a léčba se stává pseudoléčbou. Máte-li takového lékaře, tak vezměte nohy na ramena. Je-li váš lékař kuřák, najděte si jiného, takový člověk sám neumí řešit své stresy a nemůže tedy pomoci ani vám.
Když se teď dívám, co jsem napsal, tak ze mě ta deprese opadla. Kamsi se rozplynula. Udělal jsem kousek smysluplného. Není to dokonalé, ale mohu na tom pracovat. Jasně, že existuje spousta dalších možností, co napsat, jak se na to podívat. Ale na začátek je to dobré. Mám další náplň do života. Život je totiž možné si užívat. Stačí si vybrat správné zdroje, správné pohledy.
Hodně úspěchu vám přeje
Tleskám a je mi také hned lépe. Ne, že by mi bylo předtím špatně, ale každé souznění vyvolá dobrý pocit. Člověk může dokázat vše co bude sám chtít, čemu bude věřit a musí být schopen oddělit pesimistickou část světa okolo sebe, která mu vlastně říká, že to nejde nebo, že to dělá špatně – NENÍ to totiž pravda. Uměle pomocí prášků apod. – to souhlasím – nejde, ne trvale. Pokud mohu připojit velmi stručně svou pomůcku, jak se zbavit zcela okamžitě narůstajícího pocitu z jakéhokoli typu dilema, tak použiju větu z velmi originálního a neuměleckého, ale pro mne dokonalého filmu Fack you Goethe – „Mně je to fuk…“. Když prostě stokrát za den někdo něco řeší, co vlastně jemu nebo mně přináší ten problém či nutné řešení rozporuplné pocity – řeknu si „Mně je to fuk!“ A hele, ono to funguje. Není to vlastně nějaká taková pozitivní autosugesce (tak si to nazývám pro sebe, nebude to nejspíše odborný výraz), o které jsem již něco od Vás, pane Činko, četl i v kurzu AFO? Možná to sem nepatří, ale velice Vám děkuji i za odkazy v kurzu AFO jako například vystoupení jistého Sira v talk show TED o ničení kreativity našich dětí – bylo to dokonale vybrané a poučné – už jen vybrat a trefit se správnými příklady tak, aby posluchač/žák byl obohacen a dal se na správnou cestu – to je podle mne umění, a to Vy dokážete. Ještě jednou velké díky.
Stanislave, to je výborný tip. „Mě je to fuk“ je hezké a pro mnohé může být „mocnější“ než standardně psychology doporučované STOP.
Skvělý článek!Bohužel musím souhlasit,když se rozhlédnu po okolí…
Dekuji za pekny clanek, je v nem spousta moudra
výborný článok, som veľmi rád , že sú medzi nami ľudia, ktorí svoje danosti, vzdelanie a skúsenosti využívajú na úprimnú a zmysluplnú pomoc iným, len škoda, že ich zatiaľ nie je ešte až tak veľa, asi prídem za učňa
Jsem další, která tleská, protože jste mi už párkrát mluvil z duše. Děkuji Vám za moudrá a upřímná slova, která musí pochopit každý. Doufám, že i moje rodina, která netuší co je systemická terapie a hypnózu považuje za něco „neprobádaného“ a tudíž nebezpečného…
Děkuji za to, že jste, dokonale nedepresivní :-)!
hezky članek
Jo tak tohle znam Libore z vlastni zkušenost a čim me vždycky dostali když už mi nedokazali nejaky problem vysvetlit tak to bylo psychosomaticke.
Dobrý článek s poměrně neotřelým pohledem na zatraceně složitou matérii, jakou je bezesporu lidská duše, její komplexnost, se svými temnými zákoutími i rozjasněnými epicentry štěstí, radosti, vědění, vědomí, nevědomí, euforie, lásky…
Jediné, co mi však trochu “nesedí” je jakási podprahová informace čtenáři, že “deprese” je jen jakési “cool označení” na kdejakou banalitu v rozhozené “pohodě” žití.
Je fakt, že laicky je velmi často, a velmi nemístně, profanováno toto velmi závažné onemocnění a jeho označení neznalou laickou veřejností jejich stesky typu “mám depku”, “leze na mě nějaká deprese”, “to je psycho, to je depina”… Je to dle mé letité zkušenosti z prostého důvodu, že dochází často a bezmyšlenkovitě k fatálním zkratkám, k záměnám obyčejné smutné nálady, jisté melancholie či ztráty okamžitého elánu a motivace do života a práce za skutečné těžké a velmi bolestivé život ohrožující onemocnění, jakým deprese (dříve “maniakální deprese”, či “maniodepresivní psychóza”, moderně teď “bipolární afektivní porucha”) bezesporu je.
Vím o čem mluvím. První ataku deprese jsem zažil již v roce 1991… To jsem vůbec netušil já ani moje rodina oč jde, protože toto onemocnění bylo díky soucialisticky pokryteckému ovzduší úplně tabu. Přece nebudu za blázna, ne! Pak ještě mnohokrát, až jsem byl po dlouhých 15 letech úplně paralyzován a na pokraji sebevraždy navštívil nejprve psychologickou poradnu (RIAPS), kde velmi rychle identifikovali, že “já už nejsem adept na měkké metody a terapie”. A tak jsem po 40 letech životního strádání skončil v ordinaci psychiatra. A jsem v lěčbě dodnes a už vím, že musím být do konce života. Recidivy po “řízeném vysazení medikaci” v době zdánlivé stabilizace a “vyléčení” jsou drtivé a neodvratné… Totéž prožívá můj syn, studující PhD ve Švýcarsku…
Celý život jsem pracoval ve velmi náročných funkcích od státní správy (vedoucí stavebního úřadu) až po seniorské manažarské posty v mezinárodních firmách… Nikdy jsem se nenudil, vždy jsem se bavil a zajímal o psycholigii, koučink, leadership, vůdcovství, empatii a emočně inteligentní techniky. 25 let se učím žít podle Toltéků a jejich Pěti dohod (mimochodem nejmoudřejší životní filozofie jakou jsem za 30 let svého profesního života zatím potkal). Přesto nic nefunguje, “když to přijde”. A pak pomůžou skutečně pouze a jen ty “tabletky”. A kdo si z neznalosti myslí, že má depresi a přitom není zkroucený nepředstavitelnou bolestí duše (nic tak fyzicky nebolí jako duše, kdo nazažil, neuvěří …), kdo není zbrocen potem jenom při pomyšlení na nutné opuštění postele, v lepším případě postele či ložnice, kdo neví, co je panika ze setkání s lidmi (i těmi nejbližšími) a jak nepředstavitelná je komunikace s nimi, kdo nezažil, jak nepřekonatelný úkol je vstoupit do oblíbeného obchodu pro 3 rohlíky, jak obří zadání je zavolat do banky, že nemůžete přijít na dohodnutou schůzku…. ten nikdy depresí netrpěl a neví o čem je řeč.
Bohužel, zpětnou analýzou rodinných anamnéz jsem následně zjistil, jak dlouhodobý a dědičný tento problém byl a je v celé naší rodině, která je, bohužel, “postižena” vysoce nadprůměrnou inteligencí a “mimořádnými nadáními” mnoha členů. Bohužel, obě tyto “utrpené predispozice” spolu s prokazatelnou dědičností jsou velmi pravděpodobným prostředím pro rozvoj “bipolárky” u jinak fantastických lidí…
Prosím tedy: Nezlehčovat a nezaměňovat!!!
Mohl bych o tom psát ještě dlouho, ale toto není to pravé místo…
Hezký den, Petře. Nikdy neposuzuji ty, s kterými jsem se nesetkal. Mohu hodnotit pouze změny stavů u lidí, kteří za mnou přišli často po letech neúspěšného psychiatrického léčení. Zdánlivým paradoxem v této oblasti je to, že těmito poruchami trpí lidé vysoce inteligentní s velkou představivostí. Psychiatrie a psychologie v Česku dost zaostává za světem (až o desítky let). Nemohou být používány terapeutické postupy, které situaci řeší bez nutnosti celoživotně brát léky, které ze života bohužel také leccos ukrajují. Jak jsem napsal, neznám z osobní zkušenosti Váš případ, ale vím naprosto jistě, že může být velmi nebezpečné hovořit o dědičnosti v celé rodině. Vím, jakou moc má slovo na představivost a rozvíjení bezútěšnosti situace. Vím, jaká slova a myšlenky aktivují zhoršování těchto stavů a proto varuji před lékaři, kteří nemají ani elementární znalosti z této oblasti. Z popisu, který jste mi dal je vidět, že lékař, který o Vás pečuje s největší pravděpodobností něco opomenul. Dokonce lékaři školení v hypnoterapii dělají příliš často fatální chyby.
Dobrý den, reagují na příspěvěk pana Petra /18. 2. 2018/ a souhlasím na základě vlastní životní zkušenosti s Vaší odpovědí, vyjádřením, týkajím se síly slova, myšlenky, ve spojitosti s jakoukoliv nemoci, ale především tou duševní, v negativním slova smyslu.
Dělat anamnézu na základě “Freudovské teorie” dědičnosti výskytu duševních onemocnění v rodině, je zavádějící a nezodpovědné.
Především v případě mladého člověka, který uvěří lékaři a vnitřně přijme, že je doživotně odkázaný na antidepresiva, která mají řadu vedlejších účinků a i těmí zhoršují nejen psychiku, ale i “kvalitu” života jako takového…