Sebevražda psychologa

Zdrcující zpráva ze začátku září mě zastihla na dovolené, a možná i protože jsem byl na Řeckém ostrově znovu objevené lásky, tedy v místech, kde se natáčel legendární muzikál Mamma Mia, tak se mnou o to více tato zpráva otřásla. 

Nyní po návratu a dozrání myšlenek se k tomu potřebuji vyjádřit, protože šlo nejen o uznávaného klinického psychologa, soudního znalce, profesora lékařské psychologie, ale i psychoterapeuta. Pokusím se vám nyní popsat část mých úvah, protože víc než o odchod známé osobnosti jde o akt člověka, který byl pro mnohé inspirací a mohl by být v tomto nezamýšlenou inspirací. V psychologii je totiž nejméně už půl století známý efekt nápodoby, zejména u populárních osobností.

Možná právě proto mě v prvních dnech pronásledovala myšlenka, že přece není možné, aby si sám vzal život. 

Zde jde o zcela jinou situaci než o sebevraždu vážně nemocného herce, který ve své profesi nemusí umět reagovat třemi meta otázkami na omezený výrok lékaře sdělujícího bez celosvětového přehledu (u nás časté) diagnózu: ‚‚Na to nic neexistuje.”

Vždyť psycholog Ptáček musel vědět, jak na lidi inspirativně působil. V hlavě mi neustále vyskakovala myšlenka: ‚‚Je to určitě nějak jinak.‘‘ Hlavou mi probíhaly různé teorie. Jako pravděpodobné se mi jevila možnost maskování jeho sebevraždy někým z delikventů, jejichž psychiku pro soudní účely posuzoval. Údajně nic nenasvědčuje tomu, že by šlo o cizí zavinění.

Proto mě napadlo, že by ve hře mohla být ztráta tváře, pokud by zjistil, že např. nesprávně stanovil diagnózu u někoho, kdo následně spáchal nějaký hrozný čin. Nejen japonci mohou spáchat sebevraždu z důvodu nesnesitelné osobní potupy. Jako třetí variantu, kterou jsem však zase zavrhl, by mohla být vážná nemoc, které by chtěl uniknout. Myslím si však, že člověk s jeho vědomostmi by věděl, že medicína má dnes nástroje pro důstojný odchod a určitě by je mohl využít.

To je jeden z důvodů, proč se mi nechtělo věřit v osobní dobrovolné rozhodnutí pro sebezabití. Že by šlo o druhou variantu se ztrátou tváře, která by byla společensky tak nepřijatelná a pro něj nesnesitelná, mohlo být důvodem, kterému jsem přikládal větší váhu. Anebo pod tlakem prostě zapomněl na to nejdůležitější?

I tak je pro mě jako psychoterapeuta těžko představitelné, že by člověk s jeho intelektem a rozhledem spáchal zkratkovitý čin a zcela opomenul tak zásadní věci, jako je svou sebevraždou anulovat svůj kredit a odkaz klinického psychologa a psychoterapeuta. Sebevražda psychologa vyznívá jako akt naprosté ztráty tváře, neschopnosti použít a hledat terapeutické nástroje a povznést se tak nad prakticky libovolnou situací.

Pro mě jako specialistu na psychologii vlivu a moderní hypnoterapii je zcela nepřijatelné odložení identity „jsem táta tří dětí“. Jakkoli se člověk nachází v libovolné situaci, tak má možnost mnoha voleb a nikoli binární, být či nebýt. Udělat toto prvního září na začátek školního roku je těžko stravitelné. Září totiž může zářit celý dlouhý život.

I za mnou chodí známé osobnosti, které nevěděli, komu se mohou svěřit, avšak přišli. Tím spíš i on musel mít podobnou zkušenost a vědět, že tak jak pomáhá druhým, tak někdo z jeho kolegů může pomoci jemu. Ledaže by to neviděl a namyšleně si myslel, že mu nikdo není rovný. Takový však snad nebyl.

Každá veřejně známá osoba si má být vědoma svého vlivu na myšlení velké části společnosti. Pokud nešlo o fingovanou sebevraždu, je velmi špatný signál, kterého by si měl být každý člověk se vzděláním psychologa a navíc psychoterapeuta vědom. Profesor PhDr. Radek Ptáček, Ph.D., byl osobností vědomou si vlivu svých rad, a proto je pro mě obtížně představitelné, že by na předpokládanou osamocenost reagoval takto zkratkovitě. Každý, kdo pracuje s lidmi v této oblasti, má mít svého supervizora, to je součástí profesionality a možnost konzultovat s ním a řešit své problémy.

Je pár principů, které poslední dobou sdílím se svými klienty, a které jsou prevencí před nezvratnými činy včetně aktu sebe ‚‚eutanasie‘‘.

Prosím kolegy psychoterapeuty, aby věnovali pozornost zkušenostem takových odborníků, jako je například Michael D. Yapko Ph.D., který na související témata napsal kolem patnácti v odborných kruzích vysoce ceněných knih. Ty obsahují překvapivě jednoduché nástroje, na jejichž zvládnutí není potřeba studovat vysokou školu a roky se učit komplikované teorie, které terapii zbytečně prodlužují.

Existuje mnoho moudrých lidí a je na čase se začít učit od těch, kteří už mnoho desetiletí disponují nástroji nejen pro léčbu pandemie deprese, ale psychoterapeutickými nástroji pro ozdravení společnosti. Bohužel vzdělávací systém je vytrvale ignoruje a namísto praktiků se zabývá starými „dobrými“ teoretiky. Je proto potřeba se obracet k pramenům, i když to znamená „nepohodlí“ naučit se číst anglické zdroje. Je čas na efektivnější řešení než terapeutické naslouchání. To je dnes málo. To už přestalo stačit. Je potřeba inspirovat příchozí k objevování bohatosti života a k naplňující cestě životem.

Prosím proto všechny, kteří jste kdy uvažovali nad odchodem, zadržte. Jakékoliv těžké situace je možné řešit mnoha dalšími způsoby, vyžaduje to oddělení se od sugescí, kterými na nás média a výkonnostně pokrytecká společnost tlačí.

Stop negativní hypnóze o tom, že nelze jinak. Lze, jen je důležité mít k dispozici ty správné informace o záludnostech lidského myšlení a touha po změně.

Prosím proto všechny, kteří zaznamenáte chmurné myšlenky, hledejte odbornou pomoc a věřte, že existuje. Kdo hledá, najde. Jakékoli psychické i fyzické utrpení má řešení. Existují u nás spousty skvělých odborníků zejména v ČAP .

Je důležité probouzet v sobě tvořivé myšlenky, hledat inspiraci v oblastech, které jste zatím opomíjeli. Existují lidé, kteří vám mohou pomáhat, jen jste o nich doposud nevěděli. Jsou zdroje moudrosti, jako inspirativní četba, poezie, hudba, prostředí, lidé či filmy.

Znovu musím připomenout inspirující skvělý film Seznamte se Joe Black. Odchod z tohoto světa může být naplněn zdravou hrdostí a vědomím, co po sobě člověk zanechal pro blízké a pro kus společnosti.

Jsem dalek posuzovat člověka, jakým byl psycholog Radek Ptáček, ale cítím potřebu vyjádřit to, za co mě možná budou kritizovat i mí kolegové. Špatný vzor je ovšem špatný vzor. Média ho těžko vylepší, a tak dopisuji tento text, který snad někomu pomůže. Je velký rozdíl mezi tím dělat věci správně a dělat věci správné. Mlčet a obávat se kritiky by bylo cestou do pekel. Sebevražda psychologa je nebezpečná sugesce v tomto světě, kde ti, kteří by měli mluvit a inspirovat, mlčí. Je to sugesce, a je potřeba provést alespoň nějakou desugesci a zamezit možné vlně sebevražd, známé také jako Wertherův efekt.

Jak krásně řekl William Blake: „Vidět svět v zrnku písku a nebe v divoké květině, držet nekonečno ve své dlani a věčnost v jedné hodině.“ I v těžkých okamžicích lze objevit nekonečné možnosti, pokud jsme ochotni vidět za hranice toho, co nás omezuje. Krize nás mohou naučit hledat smysl tam, kde bychom ho dříve neviděli – a proměnit každou vteřinu v příležitost k růstu.

To a mnoho krásy vám přeje