JAK NÁŠ MOZEK FILTRUJE LÁSKU I REALITU

Když klientka vstoupila do mé ordinace, bylo na ní vidět, že je plná očekávání, ale zároveň nesmírně napjatá. Rozhovor začal pomalu, s několika úvodními otázkami, které měly za cíl vytvořit pohodlné a důvěrné prostředí.

Po chvíli řekla: ‚‚Potřebuji víc lásky.‘‘ Věděl jsem, že její slova nesou význam, který se skrývá za zdánlivě srozumitelnými slovy,  jakýmsi nadpisem, jehož pokračování je skryté pod povrchem. Je to něco jiného, komplexnějšího, než říci mám žízeň.

Odpověděl jsem tak, jak často odpovídám na slova, která jen zdánlivě popisují komplexnost situací: ‚‚Víte, náš mozek filtruje informace z vnějšího světa a uvnitř nás tak vzniká zkreslená mapa. Tato mapa je jako kompas, který nás vede životem. Kvalita mapy určuje kvalitu našeho myšlení a jednání. Když máme nepřesnou mapu, bloudíme, jako bychom se ztratili v neznámém městě bez možnosti dojít tam, kam potřebujeme.‘‘

Jedním z klasických omylů je představa, že vnímáme svět stejně jako druzí lidé. To je častý omyl postihující čas od času každého, kdo nebyl veden k pochopení toho, že je rozdíl mezi slovy kilogram, metr… popisujícími s co největší přesností vnější realitu a slovy vztah, komunikace, která popisují vnitřní a subjektivní realitu.

Kdysi mi manželka řekla: ‚‚Přines mi prosím nějakou mňamku.‘‘ A když jsem se na ní tázavě podíval, řekla: ‚‚No, něco dobrého.‘‘

Klientčiny oči se na mě upřely s větším zájmem. Bylo vidět, že jsem ji zaujal.

„Vezměte si, že máme oči, kterými vidíme v jednom okamžiku jen jedním směrem, ale nikoli do stran, dozadu, nahoru a dolů. Nevidíme 360 stupňů prostoru najednou,“ pokračoval jsem. „A tak je to i s naší láskou a komunikací v partnerském vztahu. Můžeme si myslet, že víme, co je láska, ale naše vnitřní představa lásky může být něco, co jsme druhým nikdy podrobně nepopsali.“

Klientka přikývla a já jsem viděl, že začíná chápat, kam mířím.

Většina lidí za mnou přichází z několika mála důvodů, které nabývají různých forem. Jedním z důvodů, proč mají problémy je to, že ví takřka vše o tom, co nechtějí, ale vědí velmi málo o tom, co chtějí.

Nebo vědí, co chtějí, ale mají to nepřesně nazvané, spíše mlhavé, a tak to těžko mohou mít utříděné v hlavě. Ostatně o pomoc s uděláním pořádku v hlavě přichází.

Jakkoli si myslí, že říkají to podstatné, hovoří o povrchu. Leckdy to připomíná prosbu o mňamku.

To, co jim základně pomůže, je přesné definování toho, co chtějí, a až pak na cestě k správně stanovenému cíli můžeme pracovat. Mnohé to překvapí, protože chtěli hypnotizovat a nechat mě a podvědomí pracovat. Je to, jako by chtěli mňamku, a to abych jim četl myšlenky. Jenomže jejich podvědomí potřebuje mít prostor, kde svůj myšlenkový sklad přeuspořádá a utřídí. Proto potřebují mluvit a z nitra vyndat to, o čem většinou přemýšlí jen potichu. Zaprvé se člověk slyší, protože to říká poprvé, tak si začne všímat vlastních nepřesností. Je to jako když vyprávíte o filmu, divadle a řeknete: ‚‚Vlastně se ještě předtím stalo toto…..‘‘. No a takto si člověk opravuje zmíněnou vnitřní mapu. Proto se klientů ptám na různé nesrovnalosti, které říkají, a kterých si hned nevšimli.

Teprve pak, když to čeho chce klient dosáhnout, správně formulováno i s detaily, tak trochu jako když plánujete nový byt s místnostmi, rozložením nábytku, spotřebičů v kuchyni, které se vám hned nerozbijí a dostatkem zásuvek v každém pokoji na vhodných místech, teprve když ověříme, že jsou dostupné a nikoli schované za skříněmi, pak s takto promyšleným plánem můžeme přistoupit k řešení, v našem případě k hypnóze. Ale už předchozí rozhovor je součástí hypnoterapie, protože mnoho problémů je dáno tím, že nevíte, že jste v problémovém transu, který vznikl díky překroucení, zkreslení a slepým místům na vnitřní mapě.

Hypnoterapie je z velké části dehypnózou předchozích omezení.

A nešlo by to jinak? Nějak zázračně? Proč se ptát, když různé postupy tvrdí, že je možné napojit se na vševědoucí kolektivní pole, na vesmír a podobně?

Stále více lidí má svou vnitřní mapu postavenou z velké části na esoterických knížkách a kurzech, které se navíc lavinovitě šíří na sociálních sítích, kde jim podsunuli myšlenku, že podvědomí si vše pamatuje zcela přesně, což je velký omyl. Naše vnitřní realita, které se říká realita druhého řádu, je jen mapou vytvořenou ze slov a myšlenek, která jsme slýchávali v dětství a dále v životě. Tak jsme převzali příběhy druhých lidí o jejich mapách, o kterých ani jejich majitelé neví, že mají daleko do přesnosti.

Co to znamená? Co z toho vyplývá? Hádejte. Napište, co vás napadá.

PS: Pokračování příště 🙂