Virtuální realita jako hrozba?

Je virtuální realita hrozbou lidstva? Hrozí implantace škodlivých myšlenek? Mohou učitelé aktivitami s virtuální realitou poškodit zdraví dětí? Vždyť o tom zdá se existují studie. Máme brát varování velmi vážně? To a mnoho dalších souvislostí je obsahem toho článku, který vznikl jako odpověď na dotazy rodičů obávajících se vlivu VR technologie.

Osobní zkušenost s VR

Zájem o vynálezy a chytrá technologická řešení mě provází celý život a proto je zapojuji i do své psychoterapeutické práce. Konkrétně virtuální realitu využívám od roku 2017 a za tu dobu vlastním několik typů headsetů od HTC Vive, přes Oculus Go, až po aktuálně nejlepší Oculus Quest nyní známý pod značkou Meta Quest 3.

Virtuální realita není novinka – žijeme v ní dávno

Představa brýlí, které si nasadíte a vstoupíte do fantastického světa například na cizí planetu a setkáte se s jinou civilizací je lákavá. Něco takového tady je už dlouho. Stačí se zamyslet a vzpomínat. Každá kniha, film, obsah obrazovky počítače či mobilu je takovým světem, do kterého se můžete ponořit a nechat zmizet myšlenky na vnější svět. Jakmile však knihu či obrazovku odložíte, jste zase v našem světě. Úmyslně se vyhýbám slovu realitě, protože nežijeme plně v realitě, ale vnější fyzikální svět je naší myslí vnímán přes „brýle“ myšlenkových představ, předpokladů, hodnocení… Lidské myšlenky přijímané od dětství od nejbližších a později knihy, filmy, obsahy „augmentují“ vnější neutrální prostředí a vytváří virtuální světy od té doby, co je na světě lidstvo. Zatímco v příspěvcích na sociálních sítích je v případě, že se zabýváte určitou oblastí vcelku snadné vidět nesmysly psané neznalými, u knih je to složitější, protože přečíst knihu obvykle vyžaduje desítky hodin. Asi proto většině unikají nebezpečné myšlenky v knihách popsané. A tak většina lidstva žije ovlivněna pohádkovými a romantickými představami o vztazích, a o tom jak pravda a dobro zvítězí.

Předchozí úvod je důležitý pro pochopení proč technologie jako VR pouze umožňuje nově zabalit staré příběhy. Jde jen o nový formát, který podobně jako filmový projektor od bratří Lumièrových nezpůsobil masové vymytí mozků. A jakkoli mnozí čtenáři mají zkušenost s tím, že v osmdesátých letech po koupi videopřehrávače trávili první měsíce přehráváním videokazet, tak se na nich nestali závislými. A co počítačové hry? Také jsem jako leckdo z vás hrál počítačové hry (od Doomu, Descentu, Lary Croft až po Harryho Pottera). A zůstali jsme na nich závislými? 

Je možné se na VR stát závislým?

Ano, existují jedinci, kteří zůstanou ponořeni do her, ale zrovna tak někteří jako já, zůstanou závislými na čtení knih:). Jsem dalek tomu brát na lehkou váhu ponoření dětí do obsahů na mobilech, ale snad po promyšlení předchozího už začínáte tušit, že závislost nevytváří dané médium.

Setkal jsem se s obavou z možných negativních účinku ze zavádění virtuální reality do výuky v některých školách a argumentací podloženou články podepsanými lékaři a výzkumníky.

Rozebral jsem ty články po jednotlivých tvrzeních, ale zde je raději shrnu, protože o tom bych mohl napsat slušně tlustá skripta.

Hrozí nebezpečí při výuce?

1. Jak už jsem zmínil, používám VR v terapii i v kurzech přes osm let, a to s extrémně pozitivními reakcemi. Využívám jí kurzech Angličtina s hypnózou a virtuální realitou (rozhovory na TV NOVA), tak vím, že VR přinese více přínosu do procesu vzdělávání. Aktuální problémem nejsou iluzorní rizika, ale to že učitelé budou mít náročnou koordinaci výuky s touto technologii. Proč? Protože pro školy je v současnosti z finančních důvodů málo reálné vlastnit desítky brýlí s licencemi na software tak, aby je měli všichni žáci ve třídě a mohli je používat v jednom okamžiku. Nutné tedy bude střídání. Důležité je, že podle systematického přehledu literatury publikovaného ve Frontiers in Psychology může použití VR ve třídě pozitivně ovlivnit zapojení studentů a výsledky učení i u studentů s poruchami učení. 
2. I pokud by byl dostatek brýlí, tak u VR brýlí je kouzlo ve využívání prostoru a pohybu v něm, takže je to zase překážka pro klasickou výuku ve třídách s lavicemi, kde je zpravidla prostor pouze pro sezení v lavicích. Pokud si představíme použití VR brýlí u žáků jedné třídy, cca 20 dětí najednou, pak už potřebujeme tělocvičnu. K podobným závěrům dospěla studie publikovaná v Educational Technology Research and Development a zjistila, že implementace VR ve školách čelí výzvám, jako jsou prostorová omezení a potřeba střídání žáků. Ale i krátké VR zážitky mohou dle studie významně zvýšit motivaci žáků k učení. 
3. Je jen malé procento her a prostředí, které mají potenciál opravdu učit. Existují výborné hry, kde je možné simulovat různé fyzikální a chemické pokusy, simulovat první pomoc, studovat anatomii lidského těla nebo malovat či stavět v prostoru. 
4. Jakkoli je možné se projít třeba ve středověkém městě, navštívit továrnu či se proletět sluneční soustavou, tak jde jen o krátké zážitky v rozsahu pár minut, čímž připomínají éru kin na počátku minulého století, kde se promítalo pásmo krátkých filmů. A to je slabé využití potenciálu VR. Odhaduji proto, že rozsah VR výuky se bude pohybovat v minutách měsíčně ne-li jen ročně. 
5. Může být někomu špatně z VR? Ano a ne. Řada studií se opírá o staré experimenty s brýlemi typu Google cardboard a jejich variantami například dodávanými k mobilním telefonům. Jenomže to není virtuální realita, ale pouze prostorové filmy, ve více než 70 % typu jde o jízdu na horské dráze či pronásledování dinosaury. Kromě toho jsou možné problémy sugerovány dopředu výroky typu: ‚‚Kdyby se ti motala hlava, tak…“ Profesionální slepota? Nikoli, jen papouškování hloupé komunikace, bez schopnosti se zamyslet. To jste možná slyšeli při odběru krve: ‚‚Nemotá se vám hlava při pohledu na krev?“ Ach jo, moje mysl hypnoterapeuta zvyklého na přemýšlení o vlivu slov trpí, kdykoli toto slyším. Podle Americké akademie oftalmologie neexistuje důvod k obavám, že by VR headsety s vyšší obnovovací frekvencí a lepším sledováním pohybu poškozovaly vývoj očí, zdraví nebo funkci, ačkoli zde chybí dlouhodobé studie.
6. Studie tvrdící, že dochází k přílišnému ponoření a problémům v realitě po zážitku trpí absencí kontrolní skupiny. Tedy neuvádí, zda by se děti s podobnou (nebo žádnou) zkušeností s VR chovaly jinak, kdyby vykonávaly srovnatelnou aktivitu v odlišných podmínkách (např. na monitoru oproti VR). Nelze tedy říci, jak velkou roli hraje jen novost a „wow efekt“ pohlcujícího 3D prostředí. Výzkum publikovaný ve Frontiers in Psychology zahrnoval kontrolní skupiny a zjistil, že použití VR ve třídě může pozitivně ovlivnit zapojení studentů a výsledky učení. Výzkum Stanfordské univerzity z roku 2019, který zahrnoval kontrolní skupiny dětí hrajících stejnou hru na monitoru i ve VR, nenašel žádný významný rozdíl v jejich kognitivní ani emoční reakci. 
7. Studie prokazující negativní vliv VR se zdají dopředu ovlivněné přáními prokázat škodlivost, protože neberou v úvahu předchozí body. Psychologové dlouhodobě upozorňují na tzv. „moral panics“ efekt, kdy nové technologie bývají nejprve vnímány jako nebezpečné, než dojde k jejich širšímu přijetí a objektivnímu zhodnocení. 
8. Studie nejsou dlouhodobé, ale jen krátkodobě měří a pak poukazují na to, že koordinace pohybů dětí byla v průběhu měření jiná než normální. No, ono když si sednete na řetízkový kolotoč, tak chvilku potom asi budete mít něco rozhozené oproti normě:). Argumentace tohoto typu je projevem akademické slepoty ignorující zkušenosti z reálného života. 
9. Studie poukazující na dočasný vliv ignorují fakt, že zvláště mozek dětí disponuje vysokou neuroplasticitou, tedy se rychle přizpůsobí novým podnětům, a obdobně rychle se po skončení aktivity navrací k běžným vzorcům. I podle Americké akademie oftalmologie neexistuje důvod k obavám, že by VR headsety poškozovaly vývoj očí, zdraví nebo funkci. 
10. V studiích kritizujících VR chybí nebo jsou jen velmi okrajově uvedeny pozitivní přínosy, které VR může mít v určitých kontextech – ať už jde o vedenou rehabilitaci, terapeutické využití, motivující vzdělávací aplikace nebo zlepšení vizuální a prostorové představivosti. Co se týče vlivu VR na dětský mozek zatím neexistuje žádný důkaz o tom, že by běžné používání VR v rozumné míře vedlo k trvalým negativním změnám v mozkové struktuře nebo kognitivních funkcích. VR se již úspěšně využívá v terapii úzkostí, rehabilitaci po úrazech a nácviku sociálních dovedností u dětí s autismem, což potvrzují i klinické studie na toto téma.

Výše jsem napsal, že závislost nevytváří dané médium ale to, že nabízí hodnotnější obsah než je vnější svět. Stop. Úmyslně jsem to takto napsal, byť je v tom logická chyba. Tak se to totiž jeví těm, kteří mají tendenci být závislými. Klíčové je pochopit, že to na první pohled nemusí být ve vnějším světě vidět hodnotnější obsahy. Klíčové je pochopit, že je potřeba trénovat mozek na to vidět ve vnějším světě hodnotné obsahy. To je to co chybí a co vede jedince k noření se do negativních transů nazývané závislostmi . To je to, co nedělají někteří rodiče a nedělá školství (až na výjimky vytvořené stále malým procentem inspirujících pedagogů).

Skutečné nebezpečí

Virtuální realita je zcela neutrální. Jakákoli domnělá škodlivost je mýtus vzniklý nedostatkem správných a objektivních perspektiv.

Pokud rodiče chtějí, aby se jejich děti vyhnuly „závislosti“, pak jim potřebují ukazovat pestré a zajímavé možnosti existující ve vnějším světě. Když rodiče a pedagogové neinspirují, tak si mohou sypat popel na hlavu jen sami sobě. Pokud jako rodič prošvihnu možnosti inspirovat potomky od dětství, pak mohu mít vážný problém. To se snadno stane, pokud lidé jako papoušci opakují myšlenky z okolí o tom, co vše se musí. Že se mají dělat jen seriózní věci, že hlavní je pořádek, že na hry v životě není místo… Kdo by nechtěl utéci z takové nepřirozenosti, z tak pro mozek nudného, senzoricky sterilního „života“? Kdo by nechtěl uniknout od výkvětu takovýchto pseudohodnot? 

Existuje tedy nebezpečí?

Ano existuje pro všechny, kteří to nechtějí chápat a očekávají instantní řešení. S rodiči, kteří nám přivádí své děti a sdělují: ‚‚Opravte nám dítě., se takříkajíc roztrhl pytel. V takovém případě je na místě terapeuticky pracovat s rodiči či pedagogy, nikoli opravovat děti pokažené myšlením okolí.

Komentované zdroje:

pirg.org/edfund/resources/vr-risks-for-kids/
neurosciencenews.com/virtual-reality-children-19370/
narodni.cz/jak-nastup-digitalni-technologie-negativne-ovlivnuje-mysl-a-budoucnost-nasich-deti/

Sdílet: