ZBAVTE SE STRACHU Z CHYB

Můžete být geniální. Můžete cokoli, pokud umíte v mozku přepnout do správných míst. 

Představte si dvě cestovní kanceláře, které nabízí celoživotní cesty a sídlí v jedné budově. První v přízemí nabízí ‚‚normální většinovou cesta v průměru”, zatímco ta druhá v prvním patře nabízí exotiku typu “nenormální úspěch a velké životní naplnění‘‘. S prvním typem cestuje většina, s druhou jen pár procent.  Pro cestování s tou první nepotřebujete dělat žádné změny v myšlení. Druhá cestovka však říká, připravte se na dobrodružství, budete zažívat něco výjimečného, něco jiného než všichni ostatní. S tou první cestovkou budete každý rok prožívat takřka to samé a budete mít záruku, že budoucí prožitky začnou splývat s těmi minulými. Bude to jako sledovat seriály, které se  nápadně podobají, jsou normální svou průměrností a začnou se míchat. Po návratu bude v životě vše normální. Pokud však cestujete s tou druhou, zážitky se budou kumulovat a  jakoby kouzlem pomáhat k tomu, že váš osobní život i práce bude zajímavější, harmoničtější, bohatší, šťastnější. A dost možná změníte kus dějin. 

Poslední dobou se děje poměrně dost celosvětových změn a jsme zahlceni novými možnostmi. Většina se vydala s první cestovkou. Jsme nuceni pružně a rychle reagovat na nové podmínky. I proto je dnes ještě více než kdy předtím důležité myslet na duševní pohodu. Pokud jste zůstali v přízemí orientujete se ve světě jako většina v tomto světě. Pokud jste opustili přízemí stoupáte nahoru. Pocit osobního štěstí se odvíjí především od vnitřního nastavení – moderně mindsetu. Zní to celkem jednoduše, viďte? Když je základní myšlenka tak prostá, proč se nám tak často onen pověstný vnitřní klid vzdaluje? V našem nitru totiž existují podvědomé hierarchie a pokud je mezi nimi nesoulad, tak vznikají problémy zprvu psychické a následně i zdravotní. První cestovka v přízemí láká na vnější prostředí, a na rozdíl od té v patře se neptá na to, co je pro vás důležité, jak se chcete cítit, za jakým smyslem jdete.

ŠTĚSTÍ ZAČALO MIZET  VE ŠKOLE

Velká část depresí lidí v produktivním věku má své kořeny už v dětství. Překvapivě vzdělávací systém nás programuje na neproduktivní formy myšlení. Devět let programování na chybné formy uvažování pokračují často i na střední škole, a leckdy ještě déle. Ptáte se, co jsou to ty „vysoce neproduktivní formy myšlení“? Vraťte se teď ve vzpomínkách ke svým rokům stráveným ve školní lavici a vzpomínejte se mnou. 

Každý je někdy ‚‚účastníkem zájezdu‘‘ s první ‚‚normální” cestovkou. 

V stejnojmenném filmu je řada momentů chybné komunikace s klienty podobných komunikaci s klienty, jimiž jsou studenti ve školách. 

Nejsme zvířata…, tak si to uvědomte…, to nejdůležitější… ty hnědý podšálky okamžitě vracejte… 

To nejdůležitější se má týkat hodnotných oblastí. 

Jak rozlišovat důležité, se neučí. A to by mělo být za pět. No víte pro koho, ne?  

HODNOCENÍ

Hodnocení ve škole číhala na každém rohu. Od prvního dne ve škole jste byli srovnáváni se spolužáky, se školním průměrem, s celostátním průměrem, s představou pedagoga o tom, jakých výsledků má dosahovat správně se chovající  žák. A teď pozor! Tu představu a hodnotící kritéria měl každý učitel trochu jinou. Kdybyste chodili do škol, kde se pěstuje myšlení na nejvyšší úrovni, tak byste ze sborovny slýchali, jak se učitelé radí, jak zajistit stoprocentní přenos na studenty. Jak si budou ověřovat, že sami látku prezentovali co nejlépe, takříkajíc na jedničku s hvězdičkou a zejména jak pomoci těm, kteří výklad nepochopili. Dále by se chovali jako vědci, kteří usilují o to jak opakovat úspěchy. Modelovali by myšlení nejúspěšnějších studentů a předávali ho dál podobně, jako se předávají recepty na to, jak uvařit skvělé jídlo. Jako recept by se učilo rozlišovat  priority, chápat co je hodnotné, a v nejpokročilejších školách  i to, že hodnoty nejsou jednotky SI. Tak by vymizela většina problémů v životě.  Ve škole jste se naučili zejména povrchně hodnotit. Protože to byla vaše každodenní realita. A srovnávat (se) s ostatními. Už cítíte to nebezpečí? 

Nepovedlo se ti to. Dostaneš pětku. Jsi problémový student, neumíš to,… zklamal jsi. Ano, jsou i opačná hodnocení. Dostal jsi jedničku? Něco z tebe bude. To budou mít maminka radost. Skvělý zárodek programu: Když se mi něco nepovede, jsem špatný a zklamal jsem. Jen když mám za jedna, mám hodnotu. Výroky nepřímo či přímo sugerující: ‚‚Nic z tebe nebude.‘‘ 

Kdo už rozumíte základům fungování nervového systému, který pracuje jinak než standardní logika, pak víte, že jde o super zákeřnou sugesci vyvolávající : ‚‚Nic z tebe bude!” 

Logicky myslící ví, že hodnotit může jen ten, kdo si ověřil, že vysílá na frekvenci, kterou druzí přijali. Hodnotit může pouze ten, kdo je sám vzorem v dané oblasti, a to včetně dokonalosti v prezentaci podle pravidel mozku. Co ještě učíme děti a nejen je, že vytrvale hodnotíme. Vyrůstají celé generace lidí, kteří se neučí věcem z popudu vnitřní motivace, ale pod hrozbou z obav z negativního hodnocení nebo pro vidinu vnější odměny. Tuto neblahou závislost na vnějším hodnocení  si neseme do života, kde ovlivňuje naše činy a vztahy. Dokonce i vztah nejdůležitější. Ten, který chováme sami k sobě – sebeúctu.

PERFEKCIONISMUS – VYNÁLEZ ZKÁZY 

Vše jasné, nalinkované, dané. Škola většinou vyžaduje naučit se nazpaměť spoustu informací, a ty potom co nejpřesněji reprodukovat. Kreativita a flexibilita, která je klíčovou částí smysluplného a naplněného života se naprosto vytrácí. 

Někteří mi teď mohou oponovat, že existují i kreativní zadání. Například vypracování různých projektů. To je z naprosté většiny jen iluze vzniklá nedostatečnou představou, co to kreativita opravdu je. 

Jenomže kreativita je klíčem nejen ke kvalitě života jednotlivce, ale i ke schopnosti lidstva přežít. Když všichni máme stejné znalosti a stejné postupy, je vyloučené zachránit tuto planetu. Jakmile se totiž objeví kreativní myšlení někoho, kdo se vzepřel stržení do normy, tak je jeho myšlení a řešení odmítáno. Faktem zůstává, že hlavní důraz se klade na zapamatování a pouhé opakování strohých informací, bez požadavku na hluboké pochopení nejdůležitějších vztahů. A hloubka není o rychlosti výpočtů či schopnosti odpovídat na otázky z učebnic. Projekty bývají často jen doplňkem školního drilu. Leckdy jsou zadávány i za účelem toho, aby se studenti doma „jen tak nepoflakovali“. Chybí navíc možnost volby. Víte, kdy máte  možnost volby? Když si můžete vybrat mezi dvěmi variantami? Nikoli. To  vede k omezenému vzorci: ‚‚buď a nebo”, který se zafixuje do převážně černobílého myšlení. 

Perfekcionismus chyby démonizuje. Uvědomujete si, jak se v systému klasického vzdělávání pracuje s chybou? Chyba je zde téměř rovna vině. Je to něco až téměř sprostého. Chyba se z pohledu klasického vzdělávání v ideálním případě nesmí nikde objevit. Když už se náhodou objeví, musí být zarámována do výrazné červené a posléze opravena. Červeně však dál září nejen v sešitě jako připomínka selhání. Do mysli se to vypálí jako důkaz, že člověk není dost dobrý. Udělal jste chybu? Styďte se. Ohrožený druh = myslící kantoři, kteří si alespoň uvědomují negativní vliv výstražné červené a volí třeba zelenou propisku. Je výborné, že nad důsledky svých zásahů alespoň uvažují. Rozhodně bych si přál raději mít takového učitele, než toho, který se v škrtání rudou barvou patologicky vyžívá. Jádro problému však i tady zůstává stejné. Hodnocení zvenčí a blokování přirozených kreativních strategií vede k závislosti na perfekcionismu.

Jak vlastně na chybu nahlíží přirozený tvořivý proces? Přirozený mechanismus naučení se chůzi zná každý. Krásně se na něm dá prezentovat role chyby. Je to obyčejná chůze. Dovednost, které jsme se při vhodných podmínkách naučili všichni. Ty vhodné podmínky zahrnují vnitřní předpoklady, fyzickou schopnost, genetiku a vnější vhodné podmínky, jako je např. prostředí, kde se můžeme postavit a chodit. Dítě se začne zvedat. Zpočátku je těžké udržet balanc. Nohy nejsou zvyklé na tento způsob pohybu. Batole po chvíli spadne. Je to velká chyba, pokud na ni nazíráme z pozice dosažení cíle. Chceš chodit, tak proč padáš? Kdyby se takto někdo zeptal malého batolete, asi si o něm pomyslíte své. Takový necitlivý člověk. Jak si vůbec může dovolit takto napadat malé dítě, které se teprve učí chodit? Pojď drobečku. Nabídnu ti svou ruku a trénuj dál. Dítě se s radostí pouští do nového objevování úžasné dovednosti. Zažívá jen radost z úspěchu. Pojem chyba nezná. V podvědomí je spuštěn program: ‚‚Jak to mohu dokázat?” Když si natluče, udělá nový pokus, a další, další… . Mimochodem to je klíčová část učení využívaná při učení umělé inteligence. Žádné systematické programování zvenku. 

Když chápeme přirozený proces učení u tak elementární dovednosti, jakou je chůze, proč nám vlastně činí problém přenést jej na celý vzdělávací systém? Osobně si myslím, že je to zvyk a limitující přesvědčení, že chyba je špatná.

STOP STRACHU Z CHYB

Na chvíli se se mnou zamyslete: Jak by vypadal svět, ve kterém by každý uvěřil v hrůznost chyby a ve vlastní neschopnost? Představte si Alberta Einsteina, který by si řekl, že vymyslí teorii relativity. Po první neúspěšné rovnici by si pro sebe zhodnotil: ‚‚No nic, tak to balím, jsem neschopný.‘‘ Takový Edison by spráskl ruce nad nevydařeným pokusem a šel by raději třeba pracovat k pásu do továrny. Edison se nevzdal, nezdary vnímal jako cesty a jako podměty kudy jinudy jít. Jeho přístup mu vynesl světové prvenství a slávu. Právě proto, že chyby považoval za součást kreativního procesu.

CHYBA totiž JE nutnou SOUČÁSTÍ každého tvořivého PROCESU. Školský systém však učí své absolventy cítit se kvůli chybě špatně. Další věc, kterou se kromě vzorečků ve škole naučíme, tak je špatný pocit z prezentace před třídou a strach z ukazování známek doma. To nás ovlivňuje v podvědomí celoživotně. Po letech si sice většinou nepamatujete matematickou poučku, ale ubohý strach ze selhání a trestání se za chyby, to si v paměti s sebou přenášíme do jakékoli komunikace, v soukromí i profesi a často celý život. Bát se totiž škola učí nepřetržitě. Jak je možné, že neví, že strach blokuje přenos mezi nervovými buňkami?! Učíte se hodnotit sebe i druhé, kritizovat se za chyby. Vidíte kritiku všude kolem. Je to spojeno se silnou emocionální odezvou. Ano, škola vás toho naučí opravdu hodně. Hodně patologického. 

‚‚Zase špatně. Zase to neumíš!” Pedagogové prý ovládají psychologii učeni. Haha. Respektive je to k pláči. Základní neznalost, že takovými výroky vytvoří smyčku v neuronových obvodech vedoucí k spirále selhávání. V mozku je potřeba z oslabení ihned přepnout na cestu mezi nervovými buňkami k řešení. Oprava chyby vzniká jinak než udělením známky. Oprava může vzniknout pouze tehdy, když učitel vyvolá nadšení k opravě. Jen když řešení nadšeně prezentuje. 

A to samé platí pro lékaře, který chce podpořit pacienta k odstranění chyb v životním stylu. Bude-li se chovat k pacientovi, klientovi jako k malému dítěti, tak on sám udělá kritickou chybu. Namísto toho, aby přepojil v mozku pacienta  z nervového okruhu obsahujícího chyby do okruhu změny, tak spojí do okruhu útěk ze stresové situace a pocitu provinění s okruhem chybného chování. Tak zacyklí a konzervuje problém. Tak sám sobě takový lékař vynuluje svou schopnost pomáhat.  

Neznalost fungování mozku dokáže spolehlivě vygumovat akademický titul budovaný roky učení. Všech, kteří zde začnou protestovat se ptám: ‚‚Používáte každodenně v praxi Paretův zákon? Jaké malé prvky vaší práce vytváří největší přínos a pohyb k dosažení cíle? Co jsou nejdůležitější prvky komunikace, kterými  vytvoříte vliv a změnu, která je výhrou pro všechny? ‘‘

Jako společnost máme štěstí, že alespoň někteří lidé tomu tlaku odolají. Děkuji za všechny Amose, Einsteiny, kteří zvládli udržet si odstup od limitujících přesvědčení. Přesto je jich na 21. století jen malé procento a nikoli většina. Protože tomu tak doposud je, proto se k řešení čehokoli v životě dostanete zcela jinými postupy, než jsou ty ‚‚normální‘‘ a společností používané. Jde o malou skupinu cestovatelů, kteří si pro cestování časem života vybrali jinou než normální cestovní kancelář. 

ANALYZOVÁNÍ MINULOSTI

S chybou jde ruku v ruce analyzování minulosti. Když chápeme běžné chyby jako přirozenou součást života, která je v pořádku, naučíme se s nimi pracovat. Když už nějaká chyba přijde, tak správné nastavení mysli, správný mindset způsobí, že ji vezmeme jako chybějící mezeru pro doplnění správného namísto  paralyzující hrozby. 

Lidé, kteří tuto dovednost zvládají, stoupají na žebříčku úspěchu. Jejich „superschopností“ je právě překonávat překážky s vizí. Když pracujete s vizí, tedy náhledem do budoucna, váš život směřuje k vyšším cílům.

Tato strategie je opakem analyzování minulosti, ke které nás mimochodem také vede výchova ve školském systému. Přehnané analyzování minulosti směřuje k setrvání v problému. Namísto podpory životní vize jsou studenti v klasických školách opakovaně vedeni na to dělat věci správně (často věci pro život málo  podstatných), namísto dělání věcí správných a pro život podstatných věcí. Nejdříve je  klíčové naučit se rozlišovat, co je správné, a to pak dělat správně.  Bez rozlišení totiž lidé dělají správně (podle norem) nesprávné věci. Mozek je tak trénován na všímání si množství chyb namísto vnímání toho, co je v pořádku. To v životě vede k depresivnímu způsobu myšlení. 

Vede to k depresivním ruminacím tedy k vyčítání si minulých událostí a paralýze z analýz chyb. . Taková  zaměřenost na minulost přináší psychické problémy, které žádné léky nedokážou vyřešit, protože jde o softwarové nastavení mysli vzniklé ‚‚vyběháním‘‘ nervových drah mezi příběhy nezvládání. 

Kolikrát se v běžném životě vlastně můžeme doopravdy vrátit a chybu jednoduše opravit? Jen tehdy, pokud byl výsledkem naší činnosti nějaký hmotný objekt. V měřitelné realitě prvního řádu tam opravdu můžeme rovnat, upravovat, přebarvovat, ladit. Při ostatních činnostech nám k změně a řešení pomůže  strategie zaměřená na meta cíl. Myšlení za myšlením. Myšlení, které v důležitých situacích a rozhodování připomíná alespoň myšlení mírně pokročilého šachisty uvažujícího již o pár kroků napřed.  Tuto dovednost si část lidí naštěstí dokáže podržet i navzdory nedostatečnosti vzdělávacího systému. Pozorní čtenáři si jistě všimli  slova nedostatečného. Ano, to je za čtyři. Tento text je o pohledu na hodnocení a pokud systém hodnotí, tak my máme právo hodnotit systém. Protože není vzorem, proto dochází k problémům. A proto  potřebujeme měnit to, co napáchal. Vždyť na tom stojí kvalita života. 

DOVOLTE SI SPRÁVNĚ SNÍT

Síle myšlení bývá přisuzována až magická schopnost. Různé spirituální směry se hojně zabývají imaginací a vizualizací. Díky tomu se pragmaticky uvažujícím lidem mohou techniky zahrnující modelování, napodobování a práci s životní vizí zdát zavádějící, šarlatánské nebo nepřesné. Jenomže když dva dělají totéž, není to totéž. Moje vize učit se od nejlepších psychologů na světě mi umožnila vidět rozdíly mezi pseudovědami a skutečně úspěšným myšlením. 

Vizualizace opravdu přináší reálné výsledky. Je praktickým nástrojem studovaným neurovědami. Je tím, co nám umožní aktivovat vnitřní motivaci. Vizualizujete také, i pokud si to uvědomujete  jen občas. Měli jste někdy životní sen? Toužili jste po něčem? Určitě ano. Byla to vidina jasného cíle, kterého jste chtěli dosáhnout. Určitý náhled do budoucna, vidina cíle, je stěžejním předpokladem úspěchu. Když vstoupíte do prožívání vize a budete si představovat meta cíl, smysl dosažení, přínos za přínosem, pak začnete kráčet v šlépějích největších géniů. Jsem si jistý, že díky myšlenkám podobným těm mým budete moci stále více a tvořivěji naplňovat váš život a jeho smysl.  Stačí se rozhodnout že z přízemí a přízemnosti normálnosti budete cestovat s těmi ‚‚nenormálními do nenormálních míst”. Představa cestování k slunci, nenormální myšlenkový experiment Alberta Einsteina, vedla k vzniku výjimečného. 

A každý jsme jedinečný, tak proč žít v průměrnosti.