ZBAVTE SE STRACHU Z CHYB

Poslední dobou se děje poměrně dost celospolečenských změn (Život však pokračuje). Jsme nuceni pružně a rychle reagovat na nové podmínky. I proto je dnes ještě více než kdy předtím důležité myslet na duševní pohodu.

Pocit osobního štěstí se odvíjí především od vnitřního nastavení a vize. Zní to celkem jednoduše, viďte? Když je základní myšlenka tak prostá, proč se nám tak často onen pověstný vnitřní klid vzdaluje?

ZAČÍNÁ TO VE ŠKOLE

Velká část depresí lidí v produktivním věku má své kořeny už v dětství. Vzdělávací systém nás programuje na neproduktivní formy myšlení. Minimálně devět let, většinou však ještě déle. V souvislosti s tím, kolik času strávíme sezením ve školních lavicích. 

Ptáte se, co jsou to ty „vysoce neproduktivní formy myšlení“? Vraťte se teď ve vzpomínkách ke svým rokům stráveným ve školní lavici a vzpomínejte se mnou.

HODNOCENÍ

Strategie, která na vás ve škole číhala na každém rohu. Od prvního dne ve škole jste byli hodnoceni a srovnáváni se spolužáky, se školním průměrem, s celostátním průměrem, s představou paní učitelky o tom, jak má vypadat vzorný žák. A teď pozor! Tu představu a hodnotící kritéria měla každá paní učitelka trochu jinou. Záleželo tedy přímo na tom, do jaké třídy jste zasedli. Možná jste byli premianty. Kdyby vás osud zavedl k jinému lektorovi, z premianta se mohl lehce stát problémový žák.

Jsme tak nějak zvyklí předpokládat, že děti ve škole získávají vědomosti. Proto přece do školy všechny chodí, že? Aby se tam vzdělávaly. Ve skutečnosti však většina nabiflovaného učiva v paměti dlouhodobě nezůstane. Čemu se však učí děti, které si příliš akademických znalostí ze školního vzdělávání neodnesly?

Víte co, vynechme teď z úvah anonymní děti. Vzpomeňte si sami na sebe. Dokonce i vy sami jste se učili ve škole mnohem hlubším dovednostem. Pamatujete si třeba všechny vzorečky z matematiky, fyziky nebo chemie? Předpokládám, že pokud se těmi obory dodnes nezabýváte, většinu z toho jste zapomněli. Ve škole jste se však téměř s určitostí učili například hodnotit. Protože to byla vaše každodenní realita. A srovnávat se s ostatními. Už cítíte to nebezpečí? 

Nepovedlo se ti to. Dostaneš pětku. Jsi problémový student, neumíš to, zklamal jsi rodiče. Ale i opačná hodnocení. Dostal jsi jedničku? To je skvělé. To bude mít maminka a tatínek radost, že jsi tak šikovný. Skvělý zárodek programu: Když se mi něco nepovede, jsem špatný a zklamal jsem. Jen když mám za jedna, mám hodnotu.

Co vlastně učíme děti tím, že je neustále hodnotíme? Vyrůstají celé generace lidí, kteří se neučí věcem z popudu vnitřní motivace, ale pod hrozbou negativního hodnocení nebo s vidinou vnější odměny. Tohle se děti učí. A tuto neblahou závislost na vnějším hodnocení  si nesou do života, kde ovlivňuje všechny jejich činy a vztahy. Dokonce i vztah nejdůležitější. Ten, který chovají samy k sobě.  

PERFEKCIONISMUS

Vše jasné, nalinkované, dané. Škola po dětech většinou vyžaduje memorování a biflování. Naučit se nazpaměť spoustu informací, a ty potom co nejpřesněji reprodukovat. Kreativita, která je klíčovou částí smysluplného života se naprosto vytrácí

Někteří mi teď mohou oponovat, že existují i kreativní zadání. Například vypracování různých projektů. To je z naprosté většiny jen iluze vzniklá nedostatečnou představou, co to kreativita opravdu je. Faktem zůstává, že hlavní důraz se klade na zapamatování a pouhé opakování strohých informací, bez požadavku na hlubší pochopení. A hloubka není o rychlosti výpočtů či schopnosti odpovídat na otázky z učebnic. Projekty bývají často jen doplňkem školního drilu. Mám tak trochu dojem, že jsou zadávány i za účelem toho, aby se studenti doma „jen tak nepoflakovali“. Chybí navíc možnost volby. Zadání jsou většinou unifikovaná, stejná pro 30 dětí ve třídě. S jiným nasazením budete o oblíbené kapele psát v případě, že hudbu milujete, s jiným tehdy, když je vám hudba tak trochu lhostejná.

Perfekcionismus chyby démonizuje. Uvědomujete si, jak se v systému klasického vzdělávání pracuje s chybou? Chyba je zde téměř rovna vině. Je to něco až téměř sprostého. Chyba se z pohledu klasického vzdělávání v ideálním případě nesmí nikde objevit. Když už se náhodou objeví, musí být zarámována do výrazné rudé a posléze opravena. Rudě však dál září v sešitě jako připomínka selhání. Důkaz, že student není dost dobrý. Udělal jste chybu? Styďte se. Ohrožený druh = myslící kantoři, kteří si alespoň uvědomují negativní konotaci výstražné červené a volí třeba zelenou propisku. Je výborné, že nad důsledky svých zásahů alespoň uvažují. Rozhodně bych si přál raději mít takového učitele, než toho, který si v škrtání rudou barvou patologicky vyžívá. Jádro problému však i tady zůstává stejné. Hodnocení zvenčí a základ blokování vnitřní strategie vede k závislosti na perfekcionismu.

Jak vlastně na chybu nahlíží přirozený kreativní proces? Přirozený mechanismus naučení se chůzi zná každý. Krásně se na něm dá prezentovat role chyby. Je to obyčejná chůze. Dovednost, které jsme se při vhodných podmínkách naučili všichni. Ty vhodné podmínky zahrnují vnitřní předpoklady (fyzická schopnost, genetika) a vnější vhodné podmínky (prostředí, kde se můžeme postavit a chodit). Dítě se začne zvedat. Zpočátku je těžké udržet balanc. Nohy nejsou zvyklé na tento způsob pohybu. Batole po chvíli spadne. Je to velká chyba, pokud ji nazíráme z pozice dosažení cíle. Chceš chodit, tak proč padáš? Kdyby se takto někdo zeptal malého batolete, asi si o něm pomyslíte své. Takový necitlivý člověk. Jak si vůbec může dovolit takto napadat malé dítě, které se učí chodit? Pojď drobečku. Nabídnu ti svou ruku a trénuj dál. Dítě se s radostí pouští do nového objevování úžasné dovednosti. Už jen proto, že mu zůstává zapovězen pocit selhání. Zažívá jen radost z úspěchu. Pojem chyba nezná. Když si natluče, příště to prostě zkusí lépe. Mimochodem to je klíčová část učení využívaná při učení umělé inteligence. Žádné systematické programování zvenku. 

Když chápeme přirozený proces učení u tak elementární dovednosti, jakou je chůze, proč nám vlastně činí problém přenést jej na celý vzdělávací systém? Osobně si myslím, že je to zvyk a limitující přesvědčení, že chyba je špatná. 

STOP STRACHU Z CHYB

Na chvíli se se mnou zamyslete: Jak by vypadal svět, ve kterém by každý uvěřil v hrůznost chyby a ve vlastní neschopnost? Představte si Alberta Einsteina, který by si řekl, že vymyslí teorii relativity. Po první neúspěšné rovnici by si pro sebe zhodnotil: No nic, tak to balím, jsem neschopný. Takový Edison by spráskl ruce nad nevydařeným pokusem a šel by raději třeba pracovat k pásu do továrny. Edison se nevzdal a žárovku uvedl na trh a ve všeobecnou známost. Jeho přístup mu vynesl světové prvenství a slávu. Právě proto, že chyby považoval za součást kreativního procesu.

CHYBA totiž JE nutnou SOUČÁSTÍ každého kreativního PROCESU. Školský systém však učí své absolventy cítit se kvůli chybě špatně. Další věc, kterou se kromě vzorečků ve škole naučíme, tak je špatný pocit z domnělých selhání. Tohle jde navíc do hloubky. Po letech si sice většinou nepamatujete matematickou poučku, ale ubohý strach ze selhání a trestání se za chyby, to si v paměti s sebou úspěšně nesete často celý život. Bát se totiž škola učí nepřetržitě. V každém předmětu, každou hodinu. Jak je možné, že neví, že strach blokuje přenos mezi nervovými buňkami?! Učíte se hodnotit sebe i druhé, kritizovat se za chyby. Vidíte kritiku všude kolem. Je to spojeno se silnou emocionální odezvou. Ano, škola vás toho naučí opravdu hodně. Hodně patologického.

Jako společnost máme štěstí, že alespoň někteří lidé tomu tlaku odolají. Děkuji za všechny Amose, Einsteiny a Edisony, kteří zvládli udržet si odstup od limitujících přesvědčení.

ANALYZOVÁNÍ MINULOSTI

S chybou jde ruku v ruce analyzování minulosti. Když chápeme běžné chyby jako přirozenou součást života, která je v pořádku, naučíme se s nimi pracovat. Když už nějaká chyba přijde, znamená spíše výzvu k překonání překážky než paralyzující hrozbu. 

Lidé, kteří tuto dovednost zvládají, často považujeme za úspěšné. Jejich život z vnějšího pohledu vypadá jednoduše. Co se však skutečně skrývá za jejich úspěchy? Do velké míry je to právě jejich schopnost nahlížet na chyby jako na přirozenou součást kreativního procesu a tedy i náhled na život jako takový. Jsou to totiž lidé jako my. Jejich „superschopností“ je právě překonávat překážky s vizí. Když pracujete s vizí, tedy náhledem do budoucna, váš život směřuje k vyšším cílům.

Tento mechanismus je opakem analyzování minulosti, ke kterému nás mimochodem také vede výchova ve školském systému. Přehnané analyzování minulosti směřuje k setrvání v problému. Namísto podpory životní vize jsou studenti v klasických školách opakovaně vedeni k analyzování dílčích chyb v proběhlém procesu. 

Vidíte ten rozpor? Ukážu vám jej názorně na dvou příkladech. Schválně použiji stejný styl, na který jste asi zvyklí ze školy (Sledujte i to, jak na vás forma zadání působí a jaké pocity ve vás vyvolává. Chci jen ilustrovat fakt, že škola vás opravdu učí více než jen informace. A má velký vliv na způsob vašeho celoživotního prožívání).

a/ Petr píše písemku. Moc tématu nerozumí. Proto je výsledkem zápis s množstvím formálních chyb. Písemka je mu vrácena k opravě. Jeho chyby jsou podtrženy a mají být opraveny přesně podle navrženého postupu. Petr musí analyzovat minulé chyby a opsat navržená řešení.

b/ Petr už pracuje v zaměstnání. Poslal e-mail a výsledek komunikace je jiný, než by si ideálně představoval. Petr by si teď ze všeho nejvíce přál vrátit čas a opravit e-mail podle svých nově získaných vědomostí. Teď by to přece dopadlo lépe. Teď, když ví, jak obchodní partner na jeho zprávu zareagoval. Petr však ve skutečném životě nedostane zpět k opravě e-mail s podtrženými chybami (Jeho představa jak by to mělo nově vypadat se navíc často opírá o předpoklad nikoli o fakta). Vracení se zpátky v čase je tématem fantasy románů. 

Ideálně by Petr měl přijmout chybu jako korigující součást učení se a radovat se z možného poučení pro příště. V takové chvíli však spousta lidí spíše propadne sebekritice a frustraci z toho, že náprava chyby není možná.

Vidíte ten rozpor? Analýza minulých chyb je do určité míry přínosná. Tehdy pokud jde o fakta, tehdy, když jde o situaci podobnou závadě na výrobní lince. Když ji použijeme jen k možnému vyvarování se chyb v budoucnosti. Poučení se. Školský systém nás však učil strategie, které jsou v rozporu s bohatostí života vyžadující kreativitu. Pokud navíc někdo školní strategii propadne více, zadělává si na hluboké osobní problémy. Vede to k depresivním ruminacím tedy k vyčítání si minulých událostí, myšlenkovou snahu vrátit se do minulosti a nějakým způsobem ji přepsat, upravit. To ovšem v běžném životě často nejde a tato zaměřenost na minulost přináší psychické problémy, které žádné léky nedokážou vyřešit. 

Kolikrát se v běžném životě vlastně můžeme doopravdy vrátit a chybu jednoduše opravit? Jen tehdy, kdy byl výsledkem naší činnosti nějaký hmotný statek. V měřitelné realitě prvního řádu tam opravdu můžeme rovnat a zahlazovat, přebarvovat, ladit. Při ostatních činnostech nám udělá lepší službu strategie zaměřená na vizi. Myšlení za myšlením. Realita druhého řádu skrytá ve vesmíru našeho mozku, kde platí jiné zákonitosti. Tuto touhu si část lidí naštěstí dokáže podržet i navzdory škole. Bylo by ovšem ještě lepší, kdyby se v tomto duchu neslo i samotné vzdělávání. Vždyť na tom stojí kvalita života. Přičemž onou vizí by nebyla jen jednička na konci roku nebo úspěšně složená maturita. Ale opravdová životní vize, díky které člověk překonává chyby a neúspěchy

DOVOLTE SI SPRÁVNĚ SNÍT

Síle myšlení bývá přisuzována až magická schopnost. Různé spirituální směry se hojně zabývají imaginací a vizualizací. Díky tomu se pragmaticky uvažujícím lidem mohou techniky zahrnující modelování, napodobování a práci s životní vizí zdát zavádějící, šarlatánské nebo nepřesné. Jenomže když dva dělají totéž, není to totéž. Moje vize učit se od nejlepších psychologů na světě mi umožnila vidět rozdíly mezi pseudovědami a skutečně úspěšným myšlením

Vizualizace opravdu přináší reálné výsledky. Je tím, co nám umožní prožít pravou vnitřní motivaci. Vizualizujete také, aniž byste si to uvědomovali. Měli jste někdy životní sen? Toužili jste po něčem? Určitě ano. Byla to vidina jasného cíle, kterého jste chtěli dosáhnout. Určitý náhled do budoucna, vidina cíle, je pro spokojenou lidskou mysl stěžejním předpokladem. Když vstoupíte do prožívání vize a budete si představovat přínos za přínosem, pak začnete kráčet v šlépějích největších. Jsem si jistý, že pak podobně jako já budete moci stále více a tvořivěji naplňovat Váš život

Libor Činka
Hypnoterapeut, který učí lidi používat mozek na maximum.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů