MOTIVACE? KLASICKÉ ŠKOLSTVÍ A JEHO OMYLY

Rozhlédněte se kolem sebe. Chytrý telefon v každé kapse. Hodinky se zabudovaným softwarem, chytré hračky, drony, virtuální realita. Dnešní děti moderní společnosti žijí v úžasném světě plném technologických možností. Alespoň tedy ta šťastnější většina. A potom tyhle děti posadíte do školních lavic a řeknete jim, že zábava je špatná. Že učení musí tak trochu bolet. Je to nuda a tak je to správně. Pěkně se posaďte děti a buďte hodné. Za odměnu se spolu podíváme na interaktivní tabuli a vy si přepíšete pár písmenek do sešitu. Myslíte, že vám na to tyhle děti většinově přistoupí?

Učení totiž JE zábava. To je ten základ, který bychom je měli naučit. Že přirozený rozvoj bude jejich mozek bavit. Někdo by to měl asi naučit nejprve jejich učitele, kteří bohužel vyrůstali v době úplně jiných možností. Svou roli hraje také zkostnatělý systém klasického školství, který někdy ani pokrokovým pedagogům neumožní se plně realizovat. O tomto tématu se ale rozepíšu třeba až někdy příště. Zpět k motivaci.

Vnitřní motivace je motor, který vás nezadržitelně žene vpřed

Obávám se, že když někteří lidé uvažují o motivaci ve školství, začnou přemýšlet o manipulaci. Jak přinutit děti, aby poslouchaly výklad? Rozesadíme je. Nejlépe třeba každý měsíc. To určitě bude Aničku motivovat k tomu, aby dávala pozor na tabuli a nebavila se s kamarádkou Beatkou. Nebo jim slíbíme jedničku, když pěkně splní úkol. Pokud totiž dostane Anička pětku za nepozornost, určitě si dá příště více záležet na tom, aby pěkně poslouchala. 

Tohle je prostě špatně. Cítíte to taky? Kam se vytratila ta radost z objevování? Ve škole byla asi víceméně nahrazena represemi a hrozbou strachu ze špatného ohodnocení. Kdo je vlastně zodpovědný za motivování školáků? A proč se to tak často jeví jako problém?

V pozici těch, kteří by měli dětem pomáhat s motivací, jsou učitelé. Jejich pracovní náplní by mělo být vzbudit v dětech zájem. Podat jim látku zábavně a výživně. Nejlépe formou hry. Protože tak si lidský mozek nejúčinněji zapamatuje nové informace. Zapátrejte v paměti a svých osobních zkušenostech, kolik takových pedagogů znáte? Pokud jste se ve svém životě většinou potkávali právě s takovými učiteli, máte štěstí. Moje zkušenost je bohužel jiná. 

Hra, pohyb, zapojení smyslů, asociace

Nejlépe si náš mozek zapamatuje novou informaci, když si ji propojí třeba s pohybem, zážitkem ze hry. Když se baví a může asociovat. Motivace potom vychází přímo zevnitř. Z radosti pramenící ze samotného objevování. Z neodolatelné chuti zažít ten úžasný pocit flow, kdy jste plně zapáleni pro řešení nějakého zajímavého úkolu. Ponořeni do hry. 

Střih. Teď se zase vraťte do klasické školní třídy. Děti sedí v lavicích. Hlavičky skloněné nad knížkou nebo sešitem. Snaží se pochopit texty bez hlubších souvislostí. A mnohdy se od nich pochopení ani vlastně neočekává. Jen splnění nudného úkolu, naučení se textu nazpaměť. Memorování, biflování. Bez hlubšího zapojení smyslů. Motivace? Ani náhodou. Maximálně druhotná motivace strachem. „Ať nedostanu pětku.“ „Nechci zklamat maminku.“ „Potřebuju jedničku, abych se dostala na školu bez přijímaček.“ Co doopravdy tímhle způsobem výuky děti učíme? Dějiny národa, matematické vzorečky nebo žít život ve strachu ze špatného hodnocení? Nehledě na to, že když mají ty děti ve školních lavicích způsobně skloněné hlavičky, zapojují jiné mozkové okruhy než ty, které jsou potřeba k zapamatování a vybavení informací. 

Vnitřní nebo vnější stimuly?

Jaké jsou předpoklady pro probuzení vnitřní motivace? Ta činnost vás musí především bavit. Nebo alespoň musí vést k vysněnému cíli. Je potřeba se cítit celkově v pohodě. V bezpečném prostředí jde učení mnohem lépe než pod stresem.

Ještě více vám to přiblížím. Představte si, že vám někdo zadá opravdu velmi těžkou a namáhavou práci. Ale už vám dostatečně nevysvětlí, proč ji máte udělat, jak dlouho bude ta práce celkově trvat. Co za ni dostanete. Budete jen vědět, že když ji neuděláte, přijde trest. A teď si představte variantu číslo 2. Je to sice obtížné zadání. Vy ale víte, že když se s ním poperete, vaše snaha povede k naplnění vašeho snu. Dostanete za práci třeba tolik peněz, že budete moct vzít manželku na vysněnou dovolenou. Nebo si koupíte věc, po které už opravdu dlouho pokukujete. Tady už se sice pohybujeme ve vodách vnější motivace. Ale problémem klasického školství je právě také to, že vnitřním stimulem nebývá ani tak odměna, jako právě strach z trestu. 

Lidé jsou schopni se naučit i obtížněji zapamatovatelné věci, když ovšem vidí, k čemu to bude. Pokud budete chtít zjistit, jak vlastně vypadá taková buňka zevnitř, naučíte se třeba pracovat s mikroskopem. A to bez větších obtíží. Pokud ovšem bude cílem jen „naučit se pracovat s mikroskopem“, vnitřní motor se vůbec nemusí spustit, když vlastně jako dítě ani netuším, k jakým úžasným věcem mi tahle dovednost může v budoucnu být. Bude to jen mechanická nuda bez souvislostí.

Gamifikace: způsob, jak nudu změnit v zábavu

Nejúspěšnější firmy dnešního moderního světa si najímají experty na gamifikaci. Co je to gamifikace? Je to proces, který dokáže i ze zdánlivě nudné činnosti udělat zábavu. Je prostředkem k nenásilnému povzbuzení motivace. Stačí opravdu maličkost. Jednoduché aplikace, které pustí zaměstnance na vyšší level hry až po tom, co si přečtou a pochopí důležité informace. V manuálu by to byl jen útržek textu, který se za pár dní úspěšně vykouří z paměti. Díky gamifikaci, přinášející zapojení různých smyslů a mozkových okruhů, získáte nadšené studenty, kteří si zapamatují mnohem více informací. A to s minimálním vynaloženým úsilím. A takhle mozek funguje. Vědí to experti na paměť. Je to popsáno v odborných studiích. Ale zkostnatělé většinové školství to povětšinou ignoruje. Jaká škoda.

Zvyk je železná košile… a past na pravý mozek 

Tedy přímo zvyk ne. Jen jeho důsledek ve školství. Klasické postupy nutí děti začít příliš brzy a příliš často při výuce zapojovat levou mozkovou hemisféru. Ona sama o sobě je velmi důležitá. Její spolupráce s pravou mozkovou hemisférou zajišťuje vyváženost. Když ji však začnete používat tam, kde by měla být zapojena právě pravá kreativní mozková polokoule, můžete si zadělat na problém. 

Třeba taková matematika. Možná ji máte také založenou v kolonce „levý mozek, logika, nuda“. Matematika je však ve skutečnosti naopak vysoce kreativní a hravá. Je to hraní s čísly, zobecňování i konkretizování, převádění, změny tvarů a forem. Úplná magie. Vnímáte to? A teď si prosím uvědomte, že spoustě dětí, skoro bych si dovolil tvrdit, že téměř všem dětem v klasických školách, se matematika v prvních několika letech smrskne na mechanickou rutinu. Proč vlastně tolik lidí nesnáší matematiku? Možná jen proto, že jim byla podána špatně, v nevhodnou dobu. Byla jim servírována velmi zavádějícím způsobem. Znáte alespoň trochu život a díla významných učenců a starých mistrů, kteří se zabývali matematikou a dosáhli těch nejvýznamnějších průlomů v oblasti matematických teorií? Svět čísel považovali doslova za magický. A taková geometrie? Svět čísel vyjádřený ve tvarech. Nádherné symetrie, nad kterými dodnes zůstává vědcům rozum stát. A my trápíme své děti ve školách pětiminutovkami. 

Probuďme v nich raději znovu kreativitu. Nechejme je znovu pocítit opravdovou radost z učení. Možná si říkáte, co sami zmůžete v celém systému. Ale změna vždy vychází zevnitř. Od jednotlivých lidí. A možná díky vám právě vaše dítě najde svůj skutečný vnitřní impuls. A co vy víte? Třeba právě ono jednou bude tím původcem větších změn.

Pokud jste někdy v životě vy nebo vaše děti uvěřili, že se něco nemůžete naučit. Že něco není pro vás, jenom proto, že vám to někdo tvrdil, můžete udělat změnu. Vy sami jste původci změn ve svém životě.

‚‚Kdo neřídí sebe, je řízen.‘‘

Ať se vám daří. A myslete na to, že pokud najdete svou vnitřní motivaci, objevíte nekonečný zdroj tvůrčí energie.