JAK NA NOVÝ ROK, TAK… ALE, JENŽE, JAKO FAKT, OPRAVDU SE BUDU SNAŽIT…ŽÁDNÝ SÝR NESMAŽIT

Start Nový rok
Váha: No comment
Počet vykouřených cigaret: Pšt!
Alkohol: Počítá se prosecco?!

Bude nový rok a já už s tím musím přece něco udělat. Dlouhou dobu tuším, že něco na těch předsevzetích není v pořádku. Proč mi to nikdy nevyjde? Proč se z toho vždycky stane opak? Jím více a samý prasárničky, ačkoli jsem si pečlivě k 1. 1. napsala avokádo a hummus. „Smažák“, opravdu naposled! Pane vrchní… a jednu plzničku, prosím. Přinesete mi to, než si dám tu poslední cigaretu?” upírám kajícný pohled Nový rok v hospůdce Stará promiň.

Sakra! Proč? Řekla jsem si přece, že už nebudu. Že si dám salát z obilných klíčků (snad v tom není lepek), minerální vodu a místo kouzelné tyčinky si dám pět dřepů. Libor se na mě pobaveně dívá.

‚‚No jo no! Co s tím mám dělat! Ty jsi hypnoterapeut. Proč to nefunguje? Proč, když si řeknu, že TEĎ to dokážu, to prostě nedám?”

Libor se usměje a zeptá se: ‚‚Do jaké míry ses OPRAVDU rozhodla? Na kolik procent?”

Přemýšlím. Mně se vlastně nechce přestat s ničím. Vždy si na sebe vytvořím hrozný tlak. Je to přesně, jako když řeknete: ‚‚Nemysli na nahého zahradníka.” Co si vybavíte? Babičku, která plete šálu? To byste mě pobavili.

No… tak na 60 %. To říkám ale jen proto, abych nevypadala hloupě. Ve skutečnosti se mi vůbec nechce, patří to ke mně. Jsou to mé malé neřesti, které mi vlastně vyhovují. Uvolňují mě a dávají mi pomyslné berličky ve světě stresu a presu. Tím, že jsem si podle trendu řekla, že budu jako ostatní a od Nového roku začnu jinak, jsem se vyhrotila zase ještě víc. Zamotala jsem se do bludného kruhu.

‚‚Co by se muselo stát, abys přestala?” táže se Libor.

‚‚Nevím, mě to prostě baví. Asi by na mě musela volat ztvrdlá játra nebo lékařská zpráva s nějakým neduhem. Možná bych musela opět otěhotnět.”

‚‚Tak vidíš. A kolik si toho za poslední rok pro sebe udělala?”

Hodně. Začala jsem cvičit. Tím jsem změnila i jídelníček. Pivo si fakt rozmyslím, protože to je opravdové glykemické peklo. Dám si ho za odměnu. Přemýšlím, kdy si ho dám, a užívám si to. Avokádo mi skutečně začalo chutnat. Když si dám smažený sýr, tak ne každý týden, ale jednou za čas a opravdu si to vychutnám. SmysluPLNĚ. Prožívám každé křupnutí smažené strouhanky všemi smysly. Pak zjistím, že mi to stejně už nechutná. Ale nemám tam tlak. Mám svobodnou vůli a vlastně jsem spoustu malých změn udělala v tomto roce. Ano, o Vánocích je zažitý trend jíst, válet se a prokrastinovat. Jako by to bylo něco za odměnu. Tělo vám za odměnu vytvoří fald na břiše. Jo… začala jsem kouřit Iqos. Normální cigarety do pusy už nevezmu.

„Terko, víš, co je ten skutečný problém? Že lidé prostě nevidí to dobré. Jsme vychováni ve věčné negaci a kritice. Milion věcí se nám povede a jednu věc si v hlavě podtrhneme červeně, jako že jsme selhali. Přesně tak, jak si to pamatuješ ze žákovské. Ihned vyhodnotíme, že jsme to nezvládli. Začneme se sebemrskat a chceme být lepší. O tom to ale přece není. Podívej, jaký kus cesty jsi ušla.”

Má pravdu ten pán. Samoplacák. Zase jsem si neuvědomila, že jsem už něco dokázala.

‚‚Libore, na kolik procent musí být člověk opravdu rozhodnutý, že chce ve svém životě přivítat změnu?”

‚‚Pokud mi klient na sezení odpoví, že je rozhodnutý na 80 % ve prospěch změny, má skoro vyhráno. Když řekne, že na 60 %, pracuji s ním na tom, aby vyšplhal na zmiňovaných 80 %.”

‚‚Libore, a je něco, s čím jsi bojoval ty?” Protože jsem u Libora byla na kurzu NLP, hned se chytám za pusu. Bojovat. Může boj přinést mír? Ne-boj bude možná lepší.

‚‚Já mám svou neřest a to jsou knihy. Prostě na mě z těch regálů volají. Ale když už jich mám v ruce půl kila, tak se zamyslím: Co by se stalo, kdybych je nechal v prodejně? Asi tak minutu to promýšlím. Vyhodnocuji priority. No a za chvíli vím, že mohu odejít bez většiny z nich. Nebo klidně bez všech. Hravě ustojím pohled prodavačky, která si s otráveným výrazem říká něco jako: Zase jeden čumil, který si nic nekoupí. Proč bych se měl starat o to, co si o mně myslí průměrně myslící jedinci? Ti přece nic pořádného v životě nedokáží.”

Tak to vidíte, budu pokračovat v tom, kde jsem začala. V cestě k vylepšování. V cestě používání hlavy – díky Liborovi jsem pochopila, že dávat si předsevzetí na Nový rok znamená udržovat nesmyslnou pověru o tom, že člověk musí mít silnou vůli na boj se zlozvyky. Nikoli, podvědomé a automaticky se spouštějící programy v podvědomí lze změnit jen autohypnotickým soustředěním na vytoužený cíl. Kdykoli. Žádný boj, ale cosi jako dovolená plná dobrodružného objevování podvědomé exotiky. Jakmile tam s pomocí Libora vycestujete, tak už nikdy nebudete chtít jezdit na průměrné dovolené. Je čas začít žít život svých snů. Teď je ten správný čas. Měním přísný úhel pohledu a filtr na svou osobu. Nějaké droboulilinké neřesti si ponechám (‚‚Nutně potřebuju” novou kabelku). Vždyť by to byla nuda. Bez smažáku nepoznáš chuť avokáda a bez občasné kocoviny si nebudeš vážit svého fresh stavu. Bez černé není bílá a my všichni přece usilujeme o harmonii a pocit vnitřního klidu. Ony extrémy, tlaky a povrchní předsevzetí (pod 80 %) nám ho mnoho nedodají. Ten správný čas si vybíráte Vy.

Váha: Neuvedeno, protože si sebe vážím, tak se nevážím. (Lžu, možná bych jako předsevzetí mohla přestat upravovat pravdu.)